Helena

Občas si myslím, že mě někdo zezhora potrestal za to, jak jsem se chovala. Možná jsem na sebe příliš tvrdá, ale jinak to asi nedokážu vnímat. Ve svých pětatřiceti letech jsem měla všechno, jen ne čas na rodinu. Pracovala jsem jako klíčová manažerka velkého mezinárodního projektu, měla manžela, který byl schopný a milující, společně jsme si krásně zrekonstruovali starší domek v hlavním městě a přemýšleli, jestli si nepořídíme třetí dítě. Na jednu stranu to bylo krásné období – všechno se mi na první pohled dařilo a život odsýpal bez větších problémů. Na stranu druhou to bylo období plné skrytého stresu, kdy jsem neměla čas pořádně se najíst a práci si brala obden do postele. To, že se mi objevily zdravotní problémy nelze brát jinak než jako logické vyústění tohoto kolotoče.
Zapomněla jsem zmínit, že k mé plné spokojenosti také přispěl můj velmi dobrý vzhled, na který jsem byla jaksepatří pyšná. Nikdy jsem o sebe nepečovala přes míru a bylo příjemné vidět, co moje přítomnost dělá s muži v mém okolí. Nestála jsem o víc než o obdivné pohledy, kterých jsem si zase ze všech směrů užívala do sytosti. Takže bych z tohoto hlediska snad mnohem lépe zvládla oznámení, že mám nějakou závažnou, ale neviditelnou chorobu… Jenže jsem se dozvěděla, že si mne do hledáčku vzala lupénka – nemoc, kterou jsem do té doby téměř neznala, natož aby mne napadlo, že si mě někdy vybere za oběť.
Byla jsem na kontrole s loktem namoženým při firemním turnaji z tenisu. Terapeut mi oznámil, že se mu nelíbí zarudlé plošky, které se mi na jeho špičce tvoří a upozornil mne, ať si zajdu na kožní. On sám trpěl lupénkou (aniž by to tedy bylo vidět) a projevy na mé kůži mu jí více než připomínaly. A jeho podezření se bohužel potvrdilo.
Začala jsem s léčbou, avšak můj životní styl zůstával beze změny. A to se mi nakonec stalo osudným. Nemoc se mi rozmohla na předloktí, ramenou, krku a místy i na čele. Projevy byly tak silné, že je pudr nedokázal překrýt. A nakonec přišla další rána. Můj stav se těsně před dokončením projektu dramaticky zhoršil. Dokonce natolik, že jsem musela být asi na tři týdny hospitalizována.
Právě tady jsem došla k rozhodnutí, které mi asi v dlouhodobém hledisku ušetřilo spoustu problémů. Opustila jsem původní zaměstnání a začala s nimi spolupracovat jako externista. Práce mám tolik, kolik snesu, finančně jsme se museli uskrovnit, ale nestrádáme. Začala jsem se věnovat józe a nemoc se mi pomalu zlepšuje. Vím, že nezmizí nikdy, ale jsem na dobré cestě, abych se s ní vyrovnala.