Josef

Josef, zdroj: www.sxc.hu

Dokud jsem byl jakž takž zdravý, nikomu bych neuvěřil, jak nemoc dokáže člověku změnit život. Teď už to vím. Od té doby, co mám lupénku, se na všechno dívám z jiné perspektivy. Občas mám dokonce pocit, že jsem na tom v očích ostatních podobně, jako kdybych byl mrzák. A věřte mi, není to nic příjemného. A přitom jde jen o onemocnění kůže…
Nemoc se mi poprvé projevila na vysoké škole. Tedy vlastně až po ní. Úspěšně jsem dokončil studia a najednou přišlo vystřízlivění. Nemohl jsem sehnat práci, výhody studentského života byly pryč a na mě se plnou vahou navalila realita všedního dne, pod kterou jsem se začal pomalu, ale jistě hroutit. Přestože jsem se do té doby považoval za sebejistého člověka, kterého jen tak něco nepřekvapí, teď jsem zažíval ten pravý stres.
Jednoho dne jsem si před zrcadlem všiml, že mám ve vlasech a na vnitřní straně stehen drobné červené flíčky. Protože jsem v té době spal jako pravý starý mládenec, napadlo mne nejprve, že jsem se prostě trochu zapotil, případně že jsem špatně vypral prádlo. Rozhodl jsem se, že tomu dám nějaký čas a flíčky zmizí samy. Jenže nezmizely, naopak začaly neuvěřitelně svědit. A všiml jsem si, že se rozšiřují i na paže. Nic naplat – musel jsem k lékaři.
To, že mám lupénku, pro mne byl šok. O nemoci jsem mnoho nevěděl, považoval jsem ji spíš za chorobu tuláků a bezdomovců, jako například svrab. Navíc jsem byl nemile překvapen informací, že lupénka není vyléčitelná. A že se mi pravděpodobně ještě více rozvine, i když se to lékaři pokusí zvrátit.
Teď s lupénkou žiju již několik let. S nemocí jsem se smířil, ne však s tím, jak na mě pohlíží okolí. Díky tomu mám problém kariérního postupu v práci, spousta lidí na mě kouká jako na malomocného nebo prašivého. Je pro mě problém jít do kina nebo divadla, stává se mi, že si lidé odsednou. Málokdo tuší, co je tahle nemoc zač. A dokud nebudou lidi informovaní, nebude se mi žít lépe.